les Enfants Perdus

Starkov - Švédové na Broumovsku

S Bivojem jsme vyrazili z Ostravy v 17 hodin. Cestou autem jsme si navzájem sdělili, že se nám vlastně ani jednomu na akci moc nechtělo. Jako bychom tušili něco nekalého. Snad vyjde počasí a bude to fajn akce, říkal jsem si. Když jsme se blížili na smluvené místo v Jeseníku, kde jsme měli nabrat Nojgiho, zavolal nám Honza, že má vážnou poruchu na autě, a že posádka jeho auta do Stárkova bohužel nedojede, jelikož uvízli někde v Holčovicích.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe a nálada v autě rázem posmutněla. Jen co jsem s Honzou dotelefonoval, přistavovali jsme auto u Nojgiho, a tak jsem mohl informaci předat dál. Jeseničáci zakleli a obratem nám sdělili, že jim Honza vezl klacky, a když teda nepřijede, nemá smysl, aby někam jeli.

V tu chvíli jsme si s Bivojem uvědomili, že se úderná jednotka „spanilé jízdy“ zredukovala na nás dva a jednoho půlčíka. Takové okleštění regimentu bych si nedokázal představit ani v tom nejhorším snu. Naštěstí se kluci nenechali dlouho přemlouvat a mohli jsme záhy pokračovat dál o poznání spokojenější.

Jeseničáci pobrali ze zbrojního skladu meče, halapartny, štíty a vůbec vše, co v něm vyštrachali. Při nakládání jsme stihli oplakat i ztracenou posádku, která válčila s předstihem už v Holčovicích. S mírným zpožděním jsme pak vyrazili, směr Stárkov. Po cestě jsme ještě přibrali Grizzlyho, ale to není vůbec důležité krom toho, že jsme nabrali další mírné zpoždění. Ve 23:30 jsme byli ve Stárkově, jako na koni. Na místě nás vřele přivítali a byla nám předána chata, ve které jsme se mohli v poklidu ubytovat. Dokonce pro nás měli přichystanou teplou polívku (ne tu Vencova typu), která po únavné cestě docela bodla. Pak už následovala klasická družba a postupné ukládání se k spánku.

Ráno nás Nojgi potěšil zprávou, že je právě na cestě Venca, který se nedokázal smířit se situací, že by akci promarnil pro takovou banalitu, jakou je nepojízdné Honzovo auto. Bivoj dopoledne vyzvedl Vencu na nádraží a nálada byla opět o poznání veselejší. Armáda perdíků už čítala tři vojáky. Mohli jsme se tedy důstojně zúčastnit připravované bitvy, která měla sic menší, zato solidní zastoupení a poutavý scénář.

Průběh bitvy zaznamenával náš dvorní fotograf, Bivojův Honza. Lehké zklamání nastalo, když nás jako střelce na poslední chvíli přiřadili ke švédskému vojsku stojícímu proti Jeseničákům, ovšem zážitek z bitvy a následné dojmy tuto pošetilou maličkost jednoduše zastřely. Po bitvě jsme se dobře nadlábli výborným guláškem, spláchli pot a špínu z válečné vřavy několika doušky piva a někteří z nás vyrazili do nedalekých Adršpašských skal.

Tam jsme si užívali pohledů na překrásné přírodní scenérie a občasného příjemného chládku mezi skalisky, protože den byl nad očekávání výjimečně teplý a prosluněný. Tyto dojmy z procházky malebnou krajinou, jsme pak v neděli doplnili ještě pěkným výletem po Kladsku. Pak jsme už uháněli, směr domovina, i když jsme si po cestě neodpustili ještě jednu příjemnou zastávku na obídek, abychom lépe vstřebali všechny víkendové zážitky a ještě si o kousíček prodloužili pěkný výlet, na který, jak jsem postupně zjišťoval, se vůbec nikdo netěšil.

Poznámka redaktora, ktery si přeje zůstat v anonymitě:

Motor burácel a cesta ubíhala. Ten známý zvuk přeplňovaného dieselu, kterému občas vynecháva turbo. Posádka byla ospalá a poklimbávala. Ono se není co divit, když se kabinou auta vzlínal ten dusivý opar spálených uhlovodíků...

Moment? Jako by mě něco vytrhlo ze snu. Otočil jsem se na Meďoše a ten se taky zmateně rozhlížel, byť ještě před chvíli tvrdě dřímal. V Honzově autě je normální ledasco, ale ještě nikdy jsem se v něm nepřiotrávil. Cítil jsem to jako jasný varovný signál: něco je špatně!

"Honzo? Tady je nějaký kouř, nechceš zastavit a zkontrolovat to?"

"Kde?"

"No tady v zadu, skoro tě ani nevidíme... a smrdí to."

"Ale blbost."

Jeli jsme dál. Dusivý opar nachvíli zmizel. Pochybnosti ale nezmizely. Po pár kilometrech jsme jeho přítomnost cítili znova.

"Honzo?"

"Co?"

"Zase to tu je, zastav někde a zkontrolujeme to."

"Nemáme čas!"

Jeli jsme dál. Dusivý opar opět zmizel. Ale já tušil, že je předvěstí toho nejhoršího... vyjížděli jsme kopec... a pak...

"Doprdele! Zadřívá se mi motor!"

Honza zastavil na autobusové zastávce uprostřed kopce a všichni jsme s chmurným tušením vyšli ven. Zpoza kapoty se valil dým. Honza ji otevřel a... motor byl pokryt hustou vrstvou vařícího se oleje. Já autům moc nerozumím, ale bylo mi jasné, že je to v řiti...

A nyní už jen epilog: Vlídní místní z Holčovic přispěchali na pomoc, našli pro Honzu nějakou podivnou součástku určenou pro zahradní hadice, kterou Volvo "opravil", zadarmo to nebylo, musela se s nimi vypít flaška rumu (a ne, nemusíte hádat, kdo se toho pohostinství MUSEL ujat, aby neurazil), přidali k dobru pár historek ("vy jste žabaři, já si sebou vždycky vozil náhradní motor v kufru a když se mi ten v předu posral, tak jsem ho prostě vyměnil, jednou jsem ho měnil za cestu 2x!") a vyrazili jsme směr domovina, prvně 10 kilometrů bez oleje na benzínku a pak, po rozlačení Volva, co se zas nějak posralo, šťastně dom (kde jsme zjistili, že oprava moc nefungovala a olej je zas fuč).

Aktuality

Setkání studentů

17. 04. 2024

Jablunkov

15. 08. 2023

Tenczyn

02. 08. 2023